Kapitola XLIX. Pobožní mají stálou v srdci radost

Svědomí dobré ustavičné hody

Aniž toliko prostý pokoj v nich přebývá, ale ustavičná radost a plésání, kteréž se v srdcích z přítomnosti a čitedlnosti Boží lásky rozplývá. Nebo kde Bůh jest, tu nebe; kde nebe, tu radost věčná; kde radost věčná, tu člověk neví, čeho víc žádati. Stín jest, žert, smích všeliká světa radost proti radosti této: jenže toho nevím, jakými slovy vymluviti aneb navrci. Viděl sem, viděl, viděl a poznal, že Boha s nebeskými jeho poklady v sobě míti slavnějšího cosi jest, nežli aby k tomu všeho světa sláva, pracht, blesk přirovnán býti; radostnějšího, nežli aby tomu všecken svět co ujíti neb přidati; většího a vyššího, nežli aby všecken svět to chopiti neb obsáhnouti mohl.

N. B.

Nebo jak jen tomu člověku sladko a potěšeno býti nemá, kterýž takové Božské v sobě světlo; takové ušlechtilé Ducha Božího sebe spořádání; takové od světa a otroctví jeho osvobození; takové jisté a hojné Boží sebe opatrování; takové před nepřátely a příhodami ubezpečení; takový naposledy odevšad pokoj, jakž již ukázáno, v sobě cítí a vidí? Toť jest ta sladkost, jíž svět nerozumí; to ta sladkost, jíž kdo zakusí, za ní s odvážením všeho jíti musí; to ta sladkost, od níž žádná jiná sladkost odlouditi, žádná hořkost odloučiti, žádná lahodnost odvábiti, žádná příkrost, ani smrt sama odvrátiti nemůže.

A tu sem porozuměl, co to jest, což mnohé z svatých Božích časem pudí, aby čest, přízeň lidskou, statek a jmění své tak chtivě od sebe házeli, jednostejně hotovi jsouce svět ten, kdyby jejich byl, od sebe preč dáti. Jiní také, aby tělo své do žalářů, pod bič, na smrt tak vesele vydávali, hotovi jsouc i tisíc smrtí, kdyby je svět opětovati mohl, podnikati; u vodě, v ohni, pod mečem ještě sobě prozpěvujíce. Ó Pane Ježíši, jaks ty sladký srdcím tebe okoušejícím? blahoslavený, kdož rozumí potěšení tomuto!

Vysvětlivky k textu:

čitedlnosti
vnímání
rozplývá
rozmáhá
navrci
nastíniti
pracht
nádhera
blesk
lesk
ujíti
ujmouti